4. díl: První cesta za tradiční čínskou medicínou do Francie

Během roku 1988 se již projevovaly známky tání ledu totality, ale přesto ještě nikdo netušil, k čemu má brzy dojít. Již dlouho sice platily dohody, že lidé mohli vycestovat za přímými příbuznými do kapitalistického zahraničí a samozřejmě jen na jejich ověřené pozvání. Nicméně i tak bylo těžké získat ze západu informace. V roce 1984 se moje starší sestra vdala do Řecka a opakovaně mě zvala na návštěvu. Také jsem si dopisovala několik let s francouzským lékařem, který se zajímal o akupunkturu a zval mě do své vesnice, tak jsem se rozhodla obě pozvání využít.

Plánování takovéto cesty však vyžadovalo mnohaměsíční předstih a řadu předstupňů. První bylo oznámení v práci, přičemž jste dostali papír s pěti kolonkami, kde bylo nutno získat razítko a podpis pěti činovníků. Tuším, že tam bylo místo pro souhlas vedoucího pracoviště a snad i jeho nadřízeného, dále ROH, SSM, KSČ a to přesto, že jsem měla co do činění pouze s ROH a to hodně vzácně. Příslušní úředníci často nebyli na svém pracovišti nebo neměli příslušná razítka, případně podmiňovali svůj souhlas dalšími prohlášeními, jež bylo nutno ověřit atd. Práce na několik měsíců. Teprve poté bylo možno žádat o tzv. výjezdní doložku a odpuštění devizového příslibu, neboť pokud vás zvali příbuzní, pak vám stát nemusel dávat žádné valuty. Ty jste si museli sehnat sami a v té době to jinak než na černém trhu ani nešlo. To opět trvalo nějaký čas. Teprve s výjezdní doložkou jste se mohli dostavit na příslušná velvyslanectví se žádostí o víza.

Nejlevnější bylo cestovat vlakem a v noci, takže jsem potřebovala tranzit přes Německo a samozřejmě vízum do Francie. Tam jsem totiž měla vícero známých emigrantů, ke kterým mě to táhlo nejvíce. Jedna země opět jeden měsíc než vám dala příslušné vízum, samozřejmě s předpokladem, že pas už dávno máte. Pak teprve bylo možno jít na nádraží a zakoupit jízdenku, jejíž vystavení ale opět trvalo další měsíc.

Tak se tedy stalo, že jsem sice stihla získat jízdenku tam, ale nestihlo se vystavení jízdenky nazpět. Měli mi ji poslat na adresu příslušného kamaráda od pera, francouzského lékaře Daniela Sattlera. Sladký byl pobyt ve Francii i návštěva přátel, leč pobyt pomalu končil a jízdenka nikde. V té době jsem ještě netušila, že dotyčný lékař je členem UEMCT – Evropské university TČM a ta jednou za pět let pořádá seminář, na který si každý platící student může zadarmo přivést kamaráda. A to je přesně to, co mi v telefonu bylo nabídnuto a s čím jsem s nadšením souhlasila. Daniel mi zároveň nabídl přespání v jeho stodole, což mi nečinilo obtíže, neb jsem cestovala se spacákem i karimatkou včetně konzerv a knackebrotů. Můj luxusní plat v té době totiž činil necelých tři tisíce Kčs měsíčně, s čímž si bylo možno ve Francii zakoupit tak pár slušných obědů ale už nic víc.

Setkání s kamarádem od pera bylo bouřlivé, neboť jsme se do té doby nikdy neviděli, ale naštěstí jsme si hned padli do noty kvůli společným zájmům i dopisování v minulosti. Ze stodoly se vyklubala luxusní hacienda i s postelí, peřinami a sociálním zázemím, takže žádné seno! Vzhledem k tomu, že už byl říjen, to bylo velmi příjemné. Pět dní jsme jezdili z vísky do Štrasburku, naštěstí byl nedaleko a oběd jsme si vždy ohřáli na plynovém vařiči v zavazadlovém prostoru auta a ze společných zásob. Seminář se konal v budově Evropského parlamentu a měl 800 účastníků. Spočíval v promítání videokazet profesora Leung Kok Yuena s doprovodným výkladem jeho dlouholetých žáků a pro mě to bylo fascinující.

Nic nevadilo, že jsem části výrazů vůbec nerozuměla, protože byly v čínštině a Francouzi je přejímali se svým krásným přízvukem i tak jsem pochopila existenci rozsáhlých souvislostí v rámci filosofie čínské medicíny a spojitostí s nemocemi. Tam na místě jsem se do čínské medicíny zamilovala. Tohle je to, co chci dělat, takto chci dávat lidi dohromady.